Mini ochutnávka fantasie

Někdo se dívá. Každý z nás má jiný zrak. Leckomu žhnou oči jako Slunce v pravé poledne. Ale málokdo má oči po planetách. Saturn. Prstenec obepíná kolem dokola veliké oko. Možná, aby lépe viděl na Slunce. Jak jinak by ho dokázal neztratit z dohledu.
Někdo se dívá. Každý z nás vidí něco jiného. Já vidím dvě němé tváře v družném rozhovoru. Vzájemně si potřesou ploutví a vymění si pár vřelých slov, tak vřelých až voda začne bublat. Vidím dvě bubliny, pruhované jako duha. Dva nezmaři si mostem lásky vyměnili mízu a teď pučí. Tam dole a oba nastejno.
Někdo se dívá. Každý z nás se dívá z jiné strany. Já vidím housenku. Buclatá zelená stonožka, sto nohou a jen dvě boty. Bačkůrky s bambulkami, růžovými jako tváře malé holčičky. Má kolem krku řetízek z bleděmodrých korálků. Zapne si ho na dva malé cvočky. Řetízek je rozbitý, zahodila ho na zem. Leží na cestě. Cesta vede přes hory pod úbočí skal. Indiáni se svolávají kouřovými signály, na kopcích.
Někdo se dívá. Leckdo vidí věci vzhůru nohama. Já vidím myš. Nebo spíš křečka co se nacpal k prasknutí. Dívá se na mě svým pohledem a pak nenápadně mrkne pravým okem, jakoby nic. Z každé strany mu trčí dva fousky jako dva hadi. Potkali se jednoho vlahého rána za sykavého ticha. Opřeli se o sebe jazyky a odpočívají. Navzájem si sykají své zkazky o slastech společného soužití.
Někdo se dívá. Ne každý se na věc dívá ze všech stran. Já vidím muže a ženu, jako bůh sleduji jejich kroky shora. Drží se za ruce, půjdou, bok po boku, společnou cestou. Kruh se uzavírá.
Někdo se díval a někdo ne. Někdo je Slunce a někdo Saturn. Slunce skrývá oči za víčky a oslepne, Saturn se ukryje za dvěma prstenci a tak se snadno vyrovná Slunci. Slepý se nedívá a nevidí tělo, ty se díváš a nevidíš srdce.

Láska je opium lidstva

Byl jednou jeden chlapec jménem Petr Pan a ten chlapec žil v zemi Nezemi a nikdy nezestárnul a navždy zůstal chlapcem.

Byla jednou jedna dívka jménem Wendy a ta vyprávěla po večerech sourozencům pohádky a každý rok na jaře chodila Petru Panovi zamést domeček a on za ní létal, když se mu zachtělo a poslouchal tajně za oknem pohádky.

Nestárnoucí pohádka a ohromná romantika, ale co když se to vezme realističtěji? Petr Pan pořád zůstane chlapcem, co tvrdošíjně odmítal vyrůst. Jako dospělý by totiž musel přestat dělat skopičiny a začít pracovat a vydělávat, ale především rozvíjet „vztah“ s Wendy – brát jí na rande, utrácet za ní ty v potu tváře vydělané peníze, mít jí pořád v patách a nakonec si jí vzít. A tak prostě nevyroste. Tečka.

Wendy to má o poznání složitější. Ona totiž nežije v zemi Nezemi a stárne. A je zamilovaná. Není se čemu divit, Petr Pan je pohledný, dobře stavěný, šermuje, létá, válcuje všechny ty chudáky dospělé svou představivostí, důvtipem a dětským šarmem. Je v něm cosi tajemného a přitažlivého a vůbec; pro mladou slečnu je tenhle klučina vážně kus chlapa.

Tak znovu, Wendy stárne, miluje Petra Pana (který prozměnu nestárne vůbec a miluje její pohádky) a najednou nevypráví proto, aby „se prckům líp spalo“, ale proto, že ví, že pod římsou je schovaný Petr Pan a bedlivě poslouchá. Tomu sice přijde, že se Wendy trošku změnila, ale dokud vypráví pohádky a jednou za rok mu přijde vygruntovat, tak ho to zas až tak „netrhá“.

 

Že přeháním? A co to má společné se skutečnou láskou? Hodně. Každá dívka má v sobě kousek Wendy, která trpělivě čeká na svého Petra Pana (námořníka, vojáka, šlechtice, dělníka a koneckonců i třeba manažera), který za ní zaskočí, kdy se mu zachce. (Pravda od doby emancipace občas čekají Petři Panové na Wendy, ale to je jiná pohádka.) A každý mladý muž je tak trochu Petrem Panem, který odmítá vyrůst víc, než je nutné (a mít víc zodpovědnosti, než je nutné) a má svou Wendy, která se mu nevěší na paty a občas mu přijde „zamést domeček“. Každá Wendy umí něco, co fascinuje právě toho jednoho „správného“ Petra Pana, každá Wendy stárne a začíná líčit nenápadná, romantická a roztomilá oka na létajícího chlapce a každá šikovná Wendy svého Petra Pana nakonec přesvědčí, že bude mnohem lepší, když budou bydlet spolu a on za ní nebude muset létat a vůbec už bylo na čase, aby se konečně rozhodl pro tu správnou věc. A že pak ta pohádka ztratí celé kouzlo? Ale kdeže, každý Petr Pan nakonec pochopí, jak krásné může být zestárnout společně.

Odi et amo

Všechnu lásku světa dávám za vzkříšení,

zíráš na mě, tak černobíle šedivá

stojíš na prahu svých dveřích do neznáma

ničemně kamenných, co nepustí tě ven.

Na Tvém malinkatém oltáři nechám hořet svíci,

díváš se na mě a mlčíš si,

nenávidím tu chvíli za rozbřesku,

kdy se ptávám: Proč jsi tam a já tady?

a když tak neslyšně spíláš mi;

já všechnu touhu světa dávám za spasení

našich duší a posledního rozhovoru.

Plakala jsem proto, co jsem řekla, snad

pláču pro to, co jsi mě nenechala dokončit.

Ledová královna poklekla hluboko pod zem,

už neumím dát lidem čas.

Nenávidím, nepoklekám před nebem

co se jen tak dívalo, jak lítá sklo a těla;

pak nic, jen chladný kámen dává mi odpovědi,

co nestačí a nepoklekám, spílám nebi,

té falešné svátosti, co ti nechala

celou zemi klečet na prsou. Cítím ji a

nenávidím tvůj osud psaný do mé tváře.

Zjizvený obličej naposled obrátím k obloze:

Odi et amo; nezbavím se kříže

a nikdy neutiším strach.

Kdyby klíček schovala do kapsy...

"Lidské dějiny je vteřina mezi dvěma kroky poutníka." F. Kafka

Oprýskaný cínový vojáček pochoduje sem a tam po pokoji z hadrů. Klap, klap, klapou vojenské botičky a klíček se rezavě otáčí. Klap, klap, stmívá se nad životem matky. Stíhaná časem zastaví vojáčka uprostřed jeho kroku. Cvak, klíček zapadne do zámku. Žena sotva dojde k lůžku, to jak se najednou přestalo stmívat. Utichl vítr.

Ve špinavé, blátivé a promáčené čtvrti, která je na světě jenom jedna, jedinečná a děsivá, marná a nasáklá lidským zármutkem a temná tak, jak se Slunce bojí pohlédnout pravdě do očí. Kromě několika bordelů a zaplivaných barů tam stojí dům. Základy sténají pod tíhou lidských osudů a stěny drží snad jen slzami zlomených žen. Den po dni musí vyrýt jizvu do okenního rámu a posunout tak čas. Jen jeden byt, jen jeden pokoj je jiný. A pro ten stojí za to vejít a naslouchat.

"Maminko? Maminko, jsi tu?“

V pokoji byla tmavě modrá tma, ze které matka každé ráno ukrojila kousek k snídani, v poledne k obědu a večer k večeři, a doufala, že jí jednou odkrojí takový kus, aby bylo na chleba a možná i na kousek pamlsku. Neměli nic. Jen jeden druhého. Seděla u něj, seděla tak blizoučko a držela ho za drobnou ručku a chlapec se třásl a sténal v horečce.

„Jsem tady, sedím u tebe, maličký.“

Marně sis vypůjčila na chléb a přikrývku navíc. Tvé dítě nepolkne ani sousto a chvěje se čím dál tím víc. Spálilas i poslední modlitební knížku a pokoj hltavě sežral teplo a ty sedíš a bojíš se vstát a udělat krok a rýhu do rámu, ne nechceš přivolat čas.

A kolem tebe tryskají dějiny, běží kolem domu ulicí dolů a stáčí se pak do centra města a odsud do celého světa. Lidé se rodí a umírají, milují a nenávidí a konají velké věci a nezastavují se malichernostmi. Tvé dítě se na vteřinku usmálo a pokoj zalilo světlo štěstí a tmavě modrá tma se změnila na borůvkovou. A pak zhasla.

Zhasla světla ramp a herci rozdali poslední podpisy a businessmani zaklapli kufříky a šli domů políbit ženu a pak pozdě v noci milenku. A v té noci spali všichni spánkem spravedlivých. Jen ty ne.

A k ránu, až Alexandr znovu potáhne do boje a někdo jiný otiskne botu na Měsíci, zatímco dole na Zemi bude Sapfó psát verše, ty budeš sedět u dětského lůžka a pořád budeš mít noc. A k polednímu, až bude americký prezident na významném pracovním obědě, ty budeš sedět u dětského lůžka a pořád budeš mít noc. A po odpoledním čaji, až skončí schůzky polibkem a zhasnou kina, až Caesar připraví noční výpad a bakchantky zažehnou louče rozkoše, ty budeš sedět u dětského lůžka a pořád budeš mít noc. Tu tvou včerejší, odcizenou a zastavenou.

Tak ti ani slza neukápne, oko nemrkne a sedíš, pyšná na to, jak jsi zmrazila čas, jak se tvůj chlapec chvěje pořád stejně a po čele mu stéká stále stejná kapka potu. Přiznej si to, jsi vyděšená víc víc pokaždé, když se zeptá:

"Maminko? Maminko, jsi tu?“

A ty už ani neodpovíš, nechceš přivolat čas.

Tlučou dvě srdce, jedno bije jako zvon a jedno hraje na zvonkohru jako o závod. Příliš hlasitě tloukávají srdce matek. Buch, buch, tluče srdce dívky. Buch, buch, tluče srdce ženy. Buch, buch, tluče srdce milenky. Buch. Buch. Tluče srdce matky. Údery uvolňují kolesa času a stroj se zahřívá, kdyby tak chtěl zahřát to křehké tělíčko v pokoji.

Neúprosně a konečně se ozubená kola dávají do pohybu. Klíček se otáčí ve strojku času. Cvak, cvak, cvak se dává do pohybu poutník čas. Myslela sis, že zastavíš jeho kroky? Cvak, cvak. Že nepřijde? Cvak, cvak. Že nedokončí, proč přišel?

V modrotemném pokoji bije srdce matky. Tu tma se rozestoupila v pietě. Svítá.

Kapka

Mihotáš se ve větru

opilá mlhavě škytáš

potěžkáváš v ruce

dešťovou kapku

a

pak jí vpálíš levačkou

do chrámové rozety.

Otevře chřtán a polkne

tu kapici a tváří se

jako by nic

Tě nakonec zavalí 

střepy staletých kostí.

Vrána

Trpí dvanáctá vrána,

údery pohledu času;

pokřikují a házejí kameny

a to jenom chtěla

zažehnout plamen touhy, 

jak už to u vran bývá,

Láska

Když...

když jedno ach dohonilo druhé

když mhouříš oči pod sluncem

když Gaia zplodila Zemi

když kapesníček vklouzl do kolbiště

když padl s úsměvem na rtech

když oči solily puding

když bábovka se něžně mazlila s rozinkami

když sehnul se kůň pod jezdcem

když mu jezdec dal kostku cukru

když hráli v kostky a nezbyly jim fanty

když vzlykala v koutě

když trhala na cáry košile

když plivala kolínskou

když si řezala žíly ve vaně

když jí nesl pomeranče do lazaretu

když si podali vzdušný polibek

když ho za ní nepustili

když měl hlavu v rukách

když vrhal nože, aby se uklidnil

když řval jako Tarzan

když pochopil, že není cesty zpět

když pochopil, že nechce cestu zpět

když vypíchl kobře oči, aby se tak nebál

když si nechtěl přiznat její ach

když nechápal

když tápal

když přišel o hlas

když neslyšela souzvuk ach

když ležela mu v náručí

když oči zkrápěly dívčí tělo

když ach vylezlo z kouta

když nenašlo jemné ženské ach

když si uvědomil, že miluje

bylo už pozdě.