Kdyby klíček schovala do kapsy...

"Lidské dějiny je vteřina mezi dvěma kroky poutníka." F. Kafka

Oprýskaný cínový vojáček pochoduje sem a tam po pokoji z hadrů. Klap, klap, klapou vojenské botičky a klíček se rezavě otáčí. Klap, klap, stmívá se nad životem matky. Stíhaná časem zastaví vojáčka uprostřed jeho kroku. Cvak, klíček zapadne do zámku. Žena sotva dojde k lůžku, to jak se najednou přestalo stmívat. Utichl vítr.

Ve špinavé, blátivé a promáčené čtvrti, která je na světě jenom jedna, jedinečná a děsivá, marná a nasáklá lidským zármutkem a temná tak, jak se Slunce bojí pohlédnout pravdě do očí. Kromě několika bordelů a zaplivaných barů tam stojí dům. Základy sténají pod tíhou lidských osudů a stěny drží snad jen slzami zlomených žen. Den po dni musí vyrýt jizvu do okenního rámu a posunout tak čas. Jen jeden byt, jen jeden pokoj je jiný. A pro ten stojí za to vejít a naslouchat.

"Maminko? Maminko, jsi tu?“

V pokoji byla tmavě modrá tma, ze které matka každé ráno ukrojila kousek k snídani, v poledne k obědu a večer k večeři, a doufala, že jí jednou odkrojí takový kus, aby bylo na chleba a možná i na kousek pamlsku. Neměli nic. Jen jeden druhého. Seděla u něj, seděla tak blizoučko a držela ho za drobnou ručku a chlapec se třásl a sténal v horečce.

„Jsem tady, sedím u tebe, maličký.“

Marně sis vypůjčila na chléb a přikrývku navíc. Tvé dítě nepolkne ani sousto a chvěje se čím dál tím víc. Spálilas i poslední modlitební knížku a pokoj hltavě sežral teplo a ty sedíš a bojíš se vstát a udělat krok a rýhu do rámu, ne nechceš přivolat čas.

A kolem tebe tryskají dějiny, běží kolem domu ulicí dolů a stáčí se pak do centra města a odsud do celého světa. Lidé se rodí a umírají, milují a nenávidí a konají velké věci a nezastavují se malichernostmi. Tvé dítě se na vteřinku usmálo a pokoj zalilo světlo štěstí a tmavě modrá tma se změnila na borůvkovou. A pak zhasla.

Zhasla světla ramp a herci rozdali poslední podpisy a businessmani zaklapli kufříky a šli domů políbit ženu a pak pozdě v noci milenku. A v té noci spali všichni spánkem spravedlivých. Jen ty ne.

A k ránu, až Alexandr znovu potáhne do boje a někdo jiný otiskne botu na Měsíci, zatímco dole na Zemi bude Sapfó psát verše, ty budeš sedět u dětského lůžka a pořád budeš mít noc. A k polednímu, až bude americký prezident na významném pracovním obědě, ty budeš sedět u dětského lůžka a pořád budeš mít noc. A po odpoledním čaji, až skončí schůzky polibkem a zhasnou kina, až Caesar připraví noční výpad a bakchantky zažehnou louče rozkoše, ty budeš sedět u dětského lůžka a pořád budeš mít noc. Tu tvou včerejší, odcizenou a zastavenou.

Tak ti ani slza neukápne, oko nemrkne a sedíš, pyšná na to, jak jsi zmrazila čas, jak se tvůj chlapec chvěje pořád stejně a po čele mu stéká stále stejná kapka potu. Přiznej si to, jsi vyděšená víc víc pokaždé, když se zeptá:

"Maminko? Maminko, jsi tu?“

A ty už ani neodpovíš, nechceš přivolat čas.

Tlučou dvě srdce, jedno bije jako zvon a jedno hraje na zvonkohru jako o závod. Příliš hlasitě tloukávají srdce matek. Buch, buch, tluče srdce dívky. Buch, buch, tluče srdce ženy. Buch, buch, tluče srdce milenky. Buch. Buch. Tluče srdce matky. Údery uvolňují kolesa času a stroj se zahřívá, kdyby tak chtěl zahřát to křehké tělíčko v pokoji.

Neúprosně a konečně se ozubená kola dávají do pohybu. Klíček se otáčí ve strojku času. Cvak, cvak, cvak se dává do pohybu poutník čas. Myslela sis, že zastavíš jeho kroky? Cvak, cvak. Že nepřijde? Cvak, cvak. Že nedokončí, proč přišel?

V modrotemném pokoji bije srdce matky. Tu tma se rozestoupila v pietě. Svítá.