Nekonečnost pochyb

Někdy se úzkostí tulíš ke své touze, odvracíš oči od své malosti. Soumračnost tvých cest osudu nemá teď a tady a přece, z bylo a bude se žít nedá. Tak poslouchej, že ti tluče srdce, je tvoje, je celé jenom tvoje a nemusíš ho pokaždé dát celé. Trápíš se? Říkáš si, že to bude jinak. Nebude, tušíš, že nebude a toužíš ve své úzkosti po ruce co pevně popadne tě a nedá na tvé nářky. Budete spolu tápat miriádou stezek a budeš sténat, budeš křičet, ale ne, neztratí se ti. Ani když nebudeš ke snesení se ti neztratí. Jen ho nepokoušej, nech ho vydechout, dokázal toho tolik a tobě zbývá jen vkročit do prázdna a postavit se vlastní pýše, a růst, a růst - aby tě pevně nedržel jen proto, že se zmítáš, aby to udělal proto, že chce. 

Nesnesitelná lehkost rozhovoru

Nesnášenlivost, pozdě v noci, únava. Smrt svobody duše jednoho já. Mít nezávislost, nechytat za slovíčka. Nenávist! Chci? Nepolevit. Nehádat se? Smír, touha vyhrát, chtíč, nechutnost kapající ze slov. Blbá bloncka, děcko. Malý Princ není omluvou, nehádej se, budu křičet. Myriády vesmírů si čtou v našem rozhovoru. Chcípat, pomalu vymírat. Rasa národ, syrovost, rozdílnost, povrchnost... a pořád mě to neuspokojuje - IGNORING YOUR REALITY.

Podzim (2OO8)

Poslední podzimní mrazy,

prach, parfém a křik.

Začíná zima,

modlete se k bílému bohu

a vraťte se zpátky

do brlohů.

 

Napnuté ticho praská,

jak taje ti v rukách.

Bůh není doma.

Nebývá takhle na podzim…

třeskutá zima.

 

Nuzák se potácí v ulicích.

Zapoměl vstupní kód

k bohu.

Sepněte ruce, barbaři

a vraťte se do brlohů.

 

Zarudlé nosy, špinavý sníh.

Mimové ztrácí se

do teplých krajů.

Káňata zůstanou přes zimu

na hřištích, zbude jen vítr

kvílící z luhů a hájů.

Tam, kde se všichni jednou ztratí. A málokdo se najde.

„Kde to jsem?“ vyhrkla Isa zmateně.

„Jste ztracena, což ovšem neznamená, že nemůžete být znovu nalezena.“ Na dva kroky od dívky seděl Had a tvářil se důležitě.

Ještě před chvílí Isa procházela Liliovou ulicí, když se jí najednou lehounce zatočila hlava. A teď, teď tu Isa ležela na zemi a zírala na hada. Had se pokusil o shovívavý úsměv.

„Měla byste se zvednout, protože jinak se ušpiníte.“ Had se tvářil na výsost starostlivě. Isa ležela na měkoučkém koberci uprostřed kulaté místnosti, stěny byly omalovány lehce do oranžova a voněly po broskvích.

„Je tu čisto,“ pronesla Isa a posadila se. Dívala se nyní hadovi přímo do tváře. Žlutavý odstín holé hlavy jakoby mu ubíral na důstojnosti. Ise připadal legrační, ale nechtěla se mu vysmívat, nebylo by to slušné. Protáhlé nosní dírky natáhly trochu vzduchu, nazelenalé oči zamrkaly a důkladně si prohlédly Isu.

„Tak byste se měla zvednout, protože tu bývá chladno a mohla byste si něco uhnat,“ trval na svém Had. V místnosti bylo příjemně teploučko a kromě koberce, Hada a Isy jen ta lehká ovocná letní vůně.

„Vy mi lžete,“ řekla tvrdě Isa a probodla hada pohledem. Najednou se jí ten divný chlapík vůbec nelíbil, skoro by přísahala, že se od chvíle, kdy se potkali alespoň dvakrát zvětšil a už se také tolik neusmíval. Zelenkavé oči se proměnily v rubíny a ďábelsky se leskly. Had zčernal. Stěny zčernaly. Pokoj voněl karmínově. Isa začala zuřivě hledat nápad.

„Budete podrobena výslechu, obviněna a odsouzena k věčnému ztracení. Budu vás obhajovat, soudit a nakonec vás osobně ztratím.“ Had vypadal nad míru potěšen. Isa si připadala jak před Srdcovou Královnou. Hadovi se na hlavě objevila olezlá a prožraná paruka. Pokoj byl najednou čtvercový. Had si odkašlal a začal.

„Položím vám otázku pro částečné ztracené jedince ženského pohlaví, pokud na ní odpovíte ano, ztratím vás. Pokud odpovíte ne, což je častější případ, znamená to, že máte strach a jste již ztracena. Máte otázky? Pokud ano, nechte si je pro sebe.“ Isa se podrbala na nose a založila si ruce na prsou. Pořád nechápala, co je tak hrozného na tom být ztracený. Bezděky si prohlédla svá kolena, jakoby teď bylo nejdůležitější, jestli se náhodou neodřela.

„Tak se tedy ptejte,“ podala Hadovi pár slov, nepřestávajíc zírat na své nohy.

„Mohu vás uštknout?“ pravil Had úředně a jazyk se mu zakmital v tlamičce. Isa se trošku zamyslela, aby se neřeklo. „Ztracená nejsem, to bych asi věděla, tak to zkusíme jinak,“ pomyslela si Isa a nahlas se zeptala: „Řeknu-li ne, znamená to, že mám strach?“

„Tak praví zákon,“ kývl Had a dodal přísně: “Měla byste rychle odpovědět, na proces čeká mnoho lidí, nejste tu sama.“

„Tak mě tedy uštkněte,“ rozhodla se Isa a byla namíru spokojená se svým rozhodnutím.

„Ne,“ řekl had slavnostně. Škleb, který vytvořil čelistmi měl být úsměv. Isa se lehce zamračila, jak se snažila všechno pochopit.

„Proč?“ zeptala se po chvilce, kdy na nic nepřišla. Kapsy měla prázdné, jakoby všechny její nápady, všechny její myšlenky zrovna odjely na dovolenou.

„Je to prosté,“ syčel Had. „Říkáte-li ano, znamená to, že se nebojíte. Kdo se nebojí, není ztracen, ale hledá cestu. Říkáte-li tedy ano, znamená to, že nejste ztracena a tudíž vám dále nemohu bránit, abyste hledala svou cestu.“

„Aha,“ ozvala se Isa. Pokrčila rameny a vstala.

„Dveře, prosím,“ pronesl obřadně Had. Ve stěně naproti Ise se objevily obyčejné, dřevěné dveře.

„Nashledanou,“ řekla Isa, protože si myslela, že se to sluší.

„Sbohem,“ zaznělo za jejími zády. „A zavřete za sebou dveře, hrozně tu táhne a mě pak bolí záda.“

Isa otevřela dveře a probudila se na chodníku. No ovšem, obě kolena měla odřená a ještě k tomu loket. Isa si povzdechla a šla domů. „Mohla bych si upéct broskvový koláč,“ pomyslela si.

V kulaté místnosti nadával žlutý had: „Zase... zase nezavřela. Nikdo nezavírá... ale na mě se ohled nebere.“ Had si povzdechl a pak zakřičel: „Další!“

Kruh, ale to už je dávno...

Kruh

 

Přinesl se časem kruh.

Sám.

Jen pro tebe,

chci;

vlastně, přeji si Tě v něm.

Dám ti náruč plnou hvězd!

Vidět Tě svítit,

když kruh žhne tíhou kletby,

uprostřed.

Lámeš se

a

Proplouváš skrz Tebe.

 

Dlaněmi lesklými na uhel

pronikám do čirého skla

z šedé oceli.

Kápí studu,

dám Tvé hvězdy do vázy

a daruji Ti její chuť.

Voní po laciném tabáku.

 

Máš srdce ze stříbra,

dívej se, jak teče

skrz ten kruh

pryč.

Jen

hvězdy ve váze nám

shnily na popel.

Nevadí, nakrájím nové,

Stříbra máme dost.

Malé kousíčky padají

lehce a

jen Zem se chvěje

pod údery tvých řas.

 

Ležíš,

tělo svítí do světových stran.

Tvůj úsměv

na dně hrnku

se zlatým okrajem

padá do ranního prázdna

po drobkách

k snídani.

 

Kruh se uzavírá,

kamsi uprostřed vesmírů

tělo dohasíná.

A mě pro útěchu

zbude zítřek

alespoň prozatím...

Květen 2006

Svítání

 

Svítání,

jak rezavý hřebík

probodlo tvé steny.

A něco mezi námi

si tichounce povzdechlo

nad utrpením své proměny,

když poslední střepy přítomnosti

spěchají pryč,

aby stihly poslední noční vlak.

Tam, kde ještě Slunce nepřibili

mrakům na oltář.

Tam, kde bude svítat

neslyšně až do rána...

 

Ty

 

V okovaných botách

kráčel jsi

po hedvábí mých rtů.

Rytmus tak v nohách

jsi rozesel

za zvučných nocí a dnů.

Prošel ses křížem

mého úkrytu tam,

tak proč ne zpět?

 

Rána

 

Za hořkého mlhavého rána

pil jsi mléko se dvěma cukry

a krmils jím rybičky.

Za oslazeného vlhkého rána

roztáhl sis doma plášť

a smál ses až po špičky,

jak vztekal se déšť

a jeho zášť neměla chybičky.

Našel si mne

a zlil mě až pod víčky,

které pak, když líbals je

vyschly a pukly,

jak dřevěné kolíčky.