Svítání
Svítání,
jak rezavý hřebík
probodlo tvé steny.
A něco mezi námi
si tichounce povzdechlo
nad utrpením své proměny,
když poslední střepy přítomnosti
spěchají pryč,
aby stihly poslední noční vlak.
Tam, kde ještě Slunce nepřibili
mrakům na oltář.
Tam, kde bude svítat
neslyšně až do rána...
Ty
V okovaných botách
kráčel jsi
po hedvábí mých rtů.
Rytmus tak v nohách
jsi rozesel
za zvučných nocí a dnů.
Prošel ses křížem
mého úkrytu tam,
tak proč ne zpět?
Rána
Za hořkého mlhavého rána
pil jsi mléko se dvěma cukry
a krmils jím rybičky.
Za oslazeného vlhkého rána
roztáhl sis doma plášť
a smál ses až po špičky,
jak vztekal se déšť
a jeho zášť neměla chybičky.
Našel si mne
a zlil mě až pod víčky,
které pak, když líbals je
vyschly a pukly,
jak dřevěné kolíčky.
Žádné komentáře:
Okomentovat