„Kde to jsem?“ vyhrkla Isa zmateně.
„Jste ztracena, což ovšem neznamená, že nemůžete být znovu nalezena.“ Na dva kroky od dívky seděl Had a tvářil se důležitě.
Ještě před chvílí Isa procházela Liliovou ulicí, když se jí najednou lehounce zatočila hlava. A teď, teď tu Isa ležela na zemi a zírala na hada. Had se pokusil o shovívavý úsměv.
„Měla byste se zvednout, protože jinak se ušpiníte.“ Had se tvářil na výsost starostlivě. Isa ležela na měkoučkém koberci uprostřed kulaté místnosti, stěny byly omalovány lehce do oranžova a voněly po broskvích.
„Je tu čisto,“ pronesla Isa a posadila se. Dívala se nyní hadovi přímo do tváře. Žlutavý odstín holé hlavy jakoby mu ubíral na důstojnosti. Ise připadal legrační, ale nechtěla se mu vysmívat, nebylo by to slušné. Protáhlé nosní dírky natáhly trochu vzduchu, nazelenalé oči zamrkaly a důkladně si prohlédly Isu.
„Tak byste se měla zvednout, protože tu bývá chladno a mohla byste si něco uhnat,“ trval na svém Had. V místnosti bylo příjemně teploučko a kromě koberce, Hada a Isy jen ta lehká ovocná letní vůně.
„Vy mi lžete,“ řekla tvrdě Isa a probodla hada pohledem. Najednou se jí ten divný chlapík vůbec nelíbil, skoro by přísahala, že se od chvíle, kdy se potkali alespoň dvakrát zvětšil a už se také tolik neusmíval. Zelenkavé oči se proměnily v rubíny a ďábelsky se leskly. Had zčernal. Stěny zčernaly. Pokoj voněl karmínově. Isa začala zuřivě hledat nápad.
„Budete podrobena výslechu, obviněna a odsouzena k věčnému ztracení. Budu vás obhajovat, soudit a nakonec vás osobně ztratím.“ Had vypadal nad míru potěšen. Isa si připadala jak před Srdcovou Královnou. Hadovi se na hlavě objevila olezlá a prožraná paruka. Pokoj byl najednou čtvercový. Had si odkašlal a začal.
„Položím vám otázku pro částečné ztracené jedince ženského pohlaví, pokud na ní odpovíte ano, ztratím vás. Pokud odpovíte ne, což je častější případ, znamená to, že máte strach a jste již ztracena. Máte otázky? Pokud ano, nechte si je pro sebe.“ Isa se podrbala na nose a založila si ruce na prsou. Pořád nechápala, co je tak hrozného na tom být ztracený. Bezděky si prohlédla svá kolena, jakoby teď bylo nejdůležitější, jestli se náhodou neodřela.
„Tak se tedy ptejte,“ podala Hadovi pár slov, nepřestávajíc zírat na své nohy.
„Mohu vás uštknout?“ pravil Had úředně a jazyk se mu zakmital v tlamičce. Isa se trošku zamyslela, aby se neřeklo. „Ztracená nejsem, to bych asi věděla, tak to zkusíme jinak,“ pomyslela si Isa a nahlas se zeptala: „Řeknu-li ne, znamená to, že mám strach?“
„Tak praví zákon,“ kývl Had a dodal přísně: “Měla byste rychle odpovědět, na proces čeká mnoho lidí, nejste tu sama.“
„Tak mě tedy uštkněte,“ rozhodla se Isa a byla namíru spokojená se svým rozhodnutím.
„Ne,“ řekl had slavnostně. Škleb, který vytvořil čelistmi měl být úsměv. Isa se lehce zamračila, jak se snažila všechno pochopit.
„Proč?“ zeptala se po chvilce, kdy na nic nepřišla. Kapsy měla prázdné, jakoby všechny její nápady, všechny její myšlenky zrovna odjely na dovolenou.
„Je to prosté,“ syčel Had. „Říkáte-li ano, znamená to, že se nebojíte. Kdo se nebojí, není ztracen, ale hledá cestu. Říkáte-li tedy ano, znamená to, že nejste ztracena a tudíž vám dále nemohu bránit, abyste hledala svou cestu.“
„Aha,“ ozvala se Isa. Pokrčila rameny a vstala.
„Dveře, prosím,“ pronesl obřadně Had. Ve stěně naproti Ise se objevily obyčejné, dřevěné dveře.
„Nashledanou,“ řekla Isa, protože si myslela, že se to sluší.
„Sbohem,“ zaznělo za jejími zády. „A zavřete za sebou dveře, hrozně tu táhne a mě pak bolí záda.“
Isa otevřela dveře a probudila se na chodníku. No ovšem, obě kolena měla odřená a ještě k tomu loket. Isa si povzdechla a šla domů. „Mohla bych si upéct broskvový koláč,“ pomyslela si.
V kulaté místnosti nadával žlutý had: „Zase... zase nezavřela. Nikdo nezavírá... ale na mě se ohled nebere.“ Had si povzdechl a pak zakřičel: „Další!“
Žádné komentáře:
Okomentovat