Mini ochutnávka fantasie

Někdo se dívá. Každý z nás má jiný zrak. Leckomu žhnou oči jako Slunce v pravé poledne. Ale málokdo má oči po planetách. Saturn. Prstenec obepíná kolem dokola veliké oko. Možná, aby lépe viděl na Slunce. Jak jinak by ho dokázal neztratit z dohledu.
Někdo se dívá. Každý z nás vidí něco jiného. Já vidím dvě němé tváře v družném rozhovoru. Vzájemně si potřesou ploutví a vymění si pár vřelých slov, tak vřelých až voda začne bublat. Vidím dvě bubliny, pruhované jako duha. Dva nezmaři si mostem lásky vyměnili mízu a teď pučí. Tam dole a oba nastejno.
Někdo se dívá. Každý z nás se dívá z jiné strany. Já vidím housenku. Buclatá zelená stonožka, sto nohou a jen dvě boty. Bačkůrky s bambulkami, růžovými jako tváře malé holčičky. Má kolem krku řetízek z bleděmodrých korálků. Zapne si ho na dva malé cvočky. Řetízek je rozbitý, zahodila ho na zem. Leží na cestě. Cesta vede přes hory pod úbočí skal. Indiáni se svolávají kouřovými signály, na kopcích.
Někdo se dívá. Leckdo vidí věci vzhůru nohama. Já vidím myš. Nebo spíš křečka co se nacpal k prasknutí. Dívá se na mě svým pohledem a pak nenápadně mrkne pravým okem, jakoby nic. Z každé strany mu trčí dva fousky jako dva hadi. Potkali se jednoho vlahého rána za sykavého ticha. Opřeli se o sebe jazyky a odpočívají. Navzájem si sykají své zkazky o slastech společného soužití.
Někdo se dívá. Ne každý se na věc dívá ze všech stran. Já vidím muže a ženu, jako bůh sleduji jejich kroky shora. Drží se za ruce, půjdou, bok po boku, společnou cestou. Kruh se uzavírá.
Někdo se díval a někdo ne. Někdo je Slunce a někdo Saturn. Slunce skrývá oči za víčky a oslepne, Saturn se ukryje za dvěma prstenci a tak se snadno vyrovná Slunci. Slepý se nedívá a nevidí tělo, ty se díváš a nevidíš srdce.

Láska je opium lidstva

Byl jednou jeden chlapec jménem Petr Pan a ten chlapec žil v zemi Nezemi a nikdy nezestárnul a navždy zůstal chlapcem.

Byla jednou jedna dívka jménem Wendy a ta vyprávěla po večerech sourozencům pohádky a každý rok na jaře chodila Petru Panovi zamést domeček a on za ní létal, když se mu zachtělo a poslouchal tajně za oknem pohádky.

Nestárnoucí pohádka a ohromná romantika, ale co když se to vezme realističtěji? Petr Pan pořád zůstane chlapcem, co tvrdošíjně odmítal vyrůst. Jako dospělý by totiž musel přestat dělat skopičiny a začít pracovat a vydělávat, ale především rozvíjet „vztah“ s Wendy – brát jí na rande, utrácet za ní ty v potu tváře vydělané peníze, mít jí pořád v patách a nakonec si jí vzít. A tak prostě nevyroste. Tečka.

Wendy to má o poznání složitější. Ona totiž nežije v zemi Nezemi a stárne. A je zamilovaná. Není se čemu divit, Petr Pan je pohledný, dobře stavěný, šermuje, létá, válcuje všechny ty chudáky dospělé svou představivostí, důvtipem a dětským šarmem. Je v něm cosi tajemného a přitažlivého a vůbec; pro mladou slečnu je tenhle klučina vážně kus chlapa.

Tak znovu, Wendy stárne, miluje Petra Pana (který prozměnu nestárne vůbec a miluje její pohádky) a najednou nevypráví proto, aby „se prckům líp spalo“, ale proto, že ví, že pod římsou je schovaný Petr Pan a bedlivě poslouchá. Tomu sice přijde, že se Wendy trošku změnila, ale dokud vypráví pohádky a jednou za rok mu přijde vygruntovat, tak ho to zas až tak „netrhá“.

 

Že přeháním? A co to má společné se skutečnou láskou? Hodně. Každá dívka má v sobě kousek Wendy, která trpělivě čeká na svého Petra Pana (námořníka, vojáka, šlechtice, dělníka a koneckonců i třeba manažera), který za ní zaskočí, kdy se mu zachce. (Pravda od doby emancipace občas čekají Petři Panové na Wendy, ale to je jiná pohádka.) A každý mladý muž je tak trochu Petrem Panem, který odmítá vyrůst víc, než je nutné (a mít víc zodpovědnosti, než je nutné) a má svou Wendy, která se mu nevěší na paty a občas mu přijde „zamést domeček“. Každá Wendy umí něco, co fascinuje právě toho jednoho „správného“ Petra Pana, každá Wendy stárne a začíná líčit nenápadná, romantická a roztomilá oka na létajícího chlapce a každá šikovná Wendy svého Petra Pana nakonec přesvědčí, že bude mnohem lepší, když budou bydlet spolu a on za ní nebude muset létat a vůbec už bylo na čase, aby se konečně rozhodl pro tu správnou věc. A že pak ta pohádka ztratí celé kouzlo? Ale kdeže, každý Petr Pan nakonec pochopí, jak krásné může být zestárnout společně.

Odi et amo

Všechnu lásku světa dávám za vzkříšení,

zíráš na mě, tak černobíle šedivá

stojíš na prahu svých dveřích do neznáma

ničemně kamenných, co nepustí tě ven.

Na Tvém malinkatém oltáři nechám hořet svíci,

díváš se na mě a mlčíš si,

nenávidím tu chvíli za rozbřesku,

kdy se ptávám: Proč jsi tam a já tady?

a když tak neslyšně spíláš mi;

já všechnu touhu světa dávám za spasení

našich duší a posledního rozhovoru.

Plakala jsem proto, co jsem řekla, snad

pláču pro to, co jsi mě nenechala dokončit.

Ledová královna poklekla hluboko pod zem,

už neumím dát lidem čas.

Nenávidím, nepoklekám před nebem

co se jen tak dívalo, jak lítá sklo a těla;

pak nic, jen chladný kámen dává mi odpovědi,

co nestačí a nepoklekám, spílám nebi,

té falešné svátosti, co ti nechala

celou zemi klečet na prsou. Cítím ji a

nenávidím tvůj osud psaný do mé tváře.

Zjizvený obličej naposled obrátím k obloze:

Odi et amo; nezbavím se kříže

a nikdy neutiším strach.

Kdyby klíček schovala do kapsy...

"Lidské dějiny je vteřina mezi dvěma kroky poutníka." F. Kafka

Oprýskaný cínový vojáček pochoduje sem a tam po pokoji z hadrů. Klap, klap, klapou vojenské botičky a klíček se rezavě otáčí. Klap, klap, stmívá se nad životem matky. Stíhaná časem zastaví vojáčka uprostřed jeho kroku. Cvak, klíček zapadne do zámku. Žena sotva dojde k lůžku, to jak se najednou přestalo stmívat. Utichl vítr.

Ve špinavé, blátivé a promáčené čtvrti, která je na světě jenom jedna, jedinečná a děsivá, marná a nasáklá lidským zármutkem a temná tak, jak se Slunce bojí pohlédnout pravdě do očí. Kromě několika bordelů a zaplivaných barů tam stojí dům. Základy sténají pod tíhou lidských osudů a stěny drží snad jen slzami zlomených žen. Den po dni musí vyrýt jizvu do okenního rámu a posunout tak čas. Jen jeden byt, jen jeden pokoj je jiný. A pro ten stojí za to vejít a naslouchat.

"Maminko? Maminko, jsi tu?“

V pokoji byla tmavě modrá tma, ze které matka každé ráno ukrojila kousek k snídani, v poledne k obědu a večer k večeři, a doufala, že jí jednou odkrojí takový kus, aby bylo na chleba a možná i na kousek pamlsku. Neměli nic. Jen jeden druhého. Seděla u něj, seděla tak blizoučko a držela ho za drobnou ručku a chlapec se třásl a sténal v horečce.

„Jsem tady, sedím u tebe, maličký.“

Marně sis vypůjčila na chléb a přikrývku navíc. Tvé dítě nepolkne ani sousto a chvěje se čím dál tím víc. Spálilas i poslední modlitební knížku a pokoj hltavě sežral teplo a ty sedíš a bojíš se vstát a udělat krok a rýhu do rámu, ne nechceš přivolat čas.

A kolem tebe tryskají dějiny, běží kolem domu ulicí dolů a stáčí se pak do centra města a odsud do celého světa. Lidé se rodí a umírají, milují a nenávidí a konají velké věci a nezastavují se malichernostmi. Tvé dítě se na vteřinku usmálo a pokoj zalilo světlo štěstí a tmavě modrá tma se změnila na borůvkovou. A pak zhasla.

Zhasla světla ramp a herci rozdali poslední podpisy a businessmani zaklapli kufříky a šli domů políbit ženu a pak pozdě v noci milenku. A v té noci spali všichni spánkem spravedlivých. Jen ty ne.

A k ránu, až Alexandr znovu potáhne do boje a někdo jiný otiskne botu na Měsíci, zatímco dole na Zemi bude Sapfó psát verše, ty budeš sedět u dětského lůžka a pořád budeš mít noc. A k polednímu, až bude americký prezident na významném pracovním obědě, ty budeš sedět u dětského lůžka a pořád budeš mít noc. A po odpoledním čaji, až skončí schůzky polibkem a zhasnou kina, až Caesar připraví noční výpad a bakchantky zažehnou louče rozkoše, ty budeš sedět u dětského lůžka a pořád budeš mít noc. Tu tvou včerejší, odcizenou a zastavenou.

Tak ti ani slza neukápne, oko nemrkne a sedíš, pyšná na to, jak jsi zmrazila čas, jak se tvůj chlapec chvěje pořád stejně a po čele mu stéká stále stejná kapka potu. Přiznej si to, jsi vyděšená víc víc pokaždé, když se zeptá:

"Maminko? Maminko, jsi tu?“

A ty už ani neodpovíš, nechceš přivolat čas.

Tlučou dvě srdce, jedno bije jako zvon a jedno hraje na zvonkohru jako o závod. Příliš hlasitě tloukávají srdce matek. Buch, buch, tluče srdce dívky. Buch, buch, tluče srdce ženy. Buch, buch, tluče srdce milenky. Buch. Buch. Tluče srdce matky. Údery uvolňují kolesa času a stroj se zahřívá, kdyby tak chtěl zahřát to křehké tělíčko v pokoji.

Neúprosně a konečně se ozubená kola dávají do pohybu. Klíček se otáčí ve strojku času. Cvak, cvak, cvak se dává do pohybu poutník čas. Myslela sis, že zastavíš jeho kroky? Cvak, cvak. Že nepřijde? Cvak, cvak. Že nedokončí, proč přišel?

V modrotemném pokoji bije srdce matky. Tu tma se rozestoupila v pietě. Svítá.

Kapka

Mihotáš se ve větru

opilá mlhavě škytáš

potěžkáváš v ruce

dešťovou kapku

a

pak jí vpálíš levačkou

do chrámové rozety.

Otevře chřtán a polkne

tu kapici a tváří se

jako by nic

Tě nakonec zavalí 

střepy staletých kostí.

Vrána

Trpí dvanáctá vrána,

údery pohledu času;

pokřikují a házejí kameny

a to jenom chtěla

zažehnout plamen touhy, 

jak už to u vran bývá,

Láska

Když...

když jedno ach dohonilo druhé

když mhouříš oči pod sluncem

když Gaia zplodila Zemi

když kapesníček vklouzl do kolbiště

když padl s úsměvem na rtech

když oči solily puding

když bábovka se něžně mazlila s rozinkami

když sehnul se kůň pod jezdcem

když mu jezdec dal kostku cukru

když hráli v kostky a nezbyly jim fanty

když vzlykala v koutě

když trhala na cáry košile

když plivala kolínskou

když si řezala žíly ve vaně

když jí nesl pomeranče do lazaretu

když si podali vzdušný polibek

když ho za ní nepustili

když měl hlavu v rukách

když vrhal nože, aby se uklidnil

když řval jako Tarzan

když pochopil, že není cesty zpět

když pochopil, že nechce cestu zpět

když vypíchl kobře oči, aby se tak nebál

když si nechtěl přiznat její ach

když nechápal

když tápal

když přišel o hlas

když neslyšela souzvuk ach

když ležela mu v náručí

když oči zkrápěly dívčí tělo

když ach vylezlo z kouta

když nenašlo jemné ženské ach

když si uvědomil, že miluje

bylo už pozdě.

Just try it out

There is a guy sitting at the table, looking at other people talking, discussing, arguing, sparkles in their eyes. But his heart is full of doubts. How can we pay respect to each other when arguing? How can we understand each other when being so different, all of us? Why should I do sports when only one can win? How can I make friends when nobody talks to me? Why shouldn’t I be selfish when others don’t care ‘bout me? 
A charming French girl turned and her face beamed at him, and under the influence of her singing voice he felt his heart melting. 
“I think we should do sports to make friends and pay respect to show others we want to understand their culture. What do you think?” she asks.
“I think we should definitely try it out,” the boy says and the world becomes brighter.

Nekonečnost pochyb

Někdy se úzkostí tulíš ke své touze, odvracíš oči od své malosti. Soumračnost tvých cest osudu nemá teď a tady a přece, z bylo a bude se žít nedá. Tak poslouchej, že ti tluče srdce, je tvoje, je celé jenom tvoje a nemusíš ho pokaždé dát celé. Trápíš se? Říkáš si, že to bude jinak. Nebude, tušíš, že nebude a toužíš ve své úzkosti po ruce co pevně popadne tě a nedá na tvé nářky. Budete spolu tápat miriádou stezek a budeš sténat, budeš křičet, ale ne, neztratí se ti. Ani když nebudeš ke snesení se ti neztratí. Jen ho nepokoušej, nech ho vydechout, dokázal toho tolik a tobě zbývá jen vkročit do prázdna a postavit se vlastní pýše, a růst, a růst - aby tě pevně nedržel jen proto, že se zmítáš, aby to udělal proto, že chce. 

Nesnesitelná lehkost rozhovoru

Nesnášenlivost, pozdě v noci, únava. Smrt svobody duše jednoho já. Mít nezávislost, nechytat za slovíčka. Nenávist! Chci? Nepolevit. Nehádat se? Smír, touha vyhrát, chtíč, nechutnost kapající ze slov. Blbá bloncka, děcko. Malý Princ není omluvou, nehádej se, budu křičet. Myriády vesmírů si čtou v našem rozhovoru. Chcípat, pomalu vymírat. Rasa národ, syrovost, rozdílnost, povrchnost... a pořád mě to neuspokojuje - IGNORING YOUR REALITY.

Podzim (2OO8)

Poslední podzimní mrazy,

prach, parfém a křik.

Začíná zima,

modlete se k bílému bohu

a vraťte se zpátky

do brlohů.

 

Napnuté ticho praská,

jak taje ti v rukách.

Bůh není doma.

Nebývá takhle na podzim…

třeskutá zima.

 

Nuzák se potácí v ulicích.

Zapoměl vstupní kód

k bohu.

Sepněte ruce, barbaři

a vraťte se do brlohů.

 

Zarudlé nosy, špinavý sníh.

Mimové ztrácí se

do teplých krajů.

Káňata zůstanou přes zimu

na hřištích, zbude jen vítr

kvílící z luhů a hájů.

Tam, kde se všichni jednou ztratí. A málokdo se najde.

„Kde to jsem?“ vyhrkla Isa zmateně.

„Jste ztracena, což ovšem neznamená, že nemůžete být znovu nalezena.“ Na dva kroky od dívky seděl Had a tvářil se důležitě.

Ještě před chvílí Isa procházela Liliovou ulicí, když se jí najednou lehounce zatočila hlava. A teď, teď tu Isa ležela na zemi a zírala na hada. Had se pokusil o shovívavý úsměv.

„Měla byste se zvednout, protože jinak se ušpiníte.“ Had se tvářil na výsost starostlivě. Isa ležela na měkoučkém koberci uprostřed kulaté místnosti, stěny byly omalovány lehce do oranžova a voněly po broskvích.

„Je tu čisto,“ pronesla Isa a posadila se. Dívala se nyní hadovi přímo do tváře. Žlutavý odstín holé hlavy jakoby mu ubíral na důstojnosti. Ise připadal legrační, ale nechtěla se mu vysmívat, nebylo by to slušné. Protáhlé nosní dírky natáhly trochu vzduchu, nazelenalé oči zamrkaly a důkladně si prohlédly Isu.

„Tak byste se měla zvednout, protože tu bývá chladno a mohla byste si něco uhnat,“ trval na svém Had. V místnosti bylo příjemně teploučko a kromě koberce, Hada a Isy jen ta lehká ovocná letní vůně.

„Vy mi lžete,“ řekla tvrdě Isa a probodla hada pohledem. Najednou se jí ten divný chlapík vůbec nelíbil, skoro by přísahala, že se od chvíle, kdy se potkali alespoň dvakrát zvětšil a už se také tolik neusmíval. Zelenkavé oči se proměnily v rubíny a ďábelsky se leskly. Had zčernal. Stěny zčernaly. Pokoj voněl karmínově. Isa začala zuřivě hledat nápad.

„Budete podrobena výslechu, obviněna a odsouzena k věčnému ztracení. Budu vás obhajovat, soudit a nakonec vás osobně ztratím.“ Had vypadal nad míru potěšen. Isa si připadala jak před Srdcovou Královnou. Hadovi se na hlavě objevila olezlá a prožraná paruka. Pokoj byl najednou čtvercový. Had si odkašlal a začal.

„Položím vám otázku pro částečné ztracené jedince ženského pohlaví, pokud na ní odpovíte ano, ztratím vás. Pokud odpovíte ne, což je častější případ, znamená to, že máte strach a jste již ztracena. Máte otázky? Pokud ano, nechte si je pro sebe.“ Isa se podrbala na nose a založila si ruce na prsou. Pořád nechápala, co je tak hrozného na tom být ztracený. Bezděky si prohlédla svá kolena, jakoby teď bylo nejdůležitější, jestli se náhodou neodřela.

„Tak se tedy ptejte,“ podala Hadovi pár slov, nepřestávajíc zírat na své nohy.

„Mohu vás uštknout?“ pravil Had úředně a jazyk se mu zakmital v tlamičce. Isa se trošku zamyslela, aby se neřeklo. „Ztracená nejsem, to bych asi věděla, tak to zkusíme jinak,“ pomyslela si Isa a nahlas se zeptala: „Řeknu-li ne, znamená to, že mám strach?“

„Tak praví zákon,“ kývl Had a dodal přísně: “Měla byste rychle odpovědět, na proces čeká mnoho lidí, nejste tu sama.“

„Tak mě tedy uštkněte,“ rozhodla se Isa a byla namíru spokojená se svým rozhodnutím.

„Ne,“ řekl had slavnostně. Škleb, který vytvořil čelistmi měl být úsměv. Isa se lehce zamračila, jak se snažila všechno pochopit.

„Proč?“ zeptala se po chvilce, kdy na nic nepřišla. Kapsy měla prázdné, jakoby všechny její nápady, všechny její myšlenky zrovna odjely na dovolenou.

„Je to prosté,“ syčel Had. „Říkáte-li ano, znamená to, že se nebojíte. Kdo se nebojí, není ztracen, ale hledá cestu. Říkáte-li tedy ano, znamená to, že nejste ztracena a tudíž vám dále nemohu bránit, abyste hledala svou cestu.“

„Aha,“ ozvala se Isa. Pokrčila rameny a vstala.

„Dveře, prosím,“ pronesl obřadně Had. Ve stěně naproti Ise se objevily obyčejné, dřevěné dveře.

„Nashledanou,“ řekla Isa, protože si myslela, že se to sluší.

„Sbohem,“ zaznělo za jejími zády. „A zavřete za sebou dveře, hrozně tu táhne a mě pak bolí záda.“

Isa otevřela dveře a probudila se na chodníku. No ovšem, obě kolena měla odřená a ještě k tomu loket. Isa si povzdechla a šla domů. „Mohla bych si upéct broskvový koláč,“ pomyslela si.

V kulaté místnosti nadával žlutý had: „Zase... zase nezavřela. Nikdo nezavírá... ale na mě se ohled nebere.“ Had si povzdechl a pak zakřičel: „Další!“

Kruh, ale to už je dávno...

Kruh

 

Přinesl se časem kruh.

Sám.

Jen pro tebe,

chci;

vlastně, přeji si Tě v něm.

Dám ti náruč plnou hvězd!

Vidět Tě svítit,

když kruh žhne tíhou kletby,

uprostřed.

Lámeš se

a

Proplouváš skrz Tebe.

 

Dlaněmi lesklými na uhel

pronikám do čirého skla

z šedé oceli.

Kápí studu,

dám Tvé hvězdy do vázy

a daruji Ti její chuť.

Voní po laciném tabáku.

 

Máš srdce ze stříbra,

dívej se, jak teče

skrz ten kruh

pryč.

Jen

hvězdy ve váze nám

shnily na popel.

Nevadí, nakrájím nové,

Stříbra máme dost.

Malé kousíčky padají

lehce a

jen Zem se chvěje

pod údery tvých řas.

 

Ležíš,

tělo svítí do světových stran.

Tvůj úsměv

na dně hrnku

se zlatým okrajem

padá do ranního prázdna

po drobkách

k snídani.

 

Kruh se uzavírá,

kamsi uprostřed vesmírů

tělo dohasíná.

A mě pro útěchu

zbude zítřek

alespoň prozatím...

Květen 2006

Svítání

 

Svítání,

jak rezavý hřebík

probodlo tvé steny.

A něco mezi námi

si tichounce povzdechlo

nad utrpením své proměny,

když poslední střepy přítomnosti

spěchají pryč,

aby stihly poslední noční vlak.

Tam, kde ještě Slunce nepřibili

mrakům na oltář.

Tam, kde bude svítat

neslyšně až do rána...

 

Ty

 

V okovaných botách

kráčel jsi

po hedvábí mých rtů.

Rytmus tak v nohách

jsi rozesel

za zvučných nocí a dnů.

Prošel ses křížem

mého úkrytu tam,

tak proč ne zpět?

 

Rána

 

Za hořkého mlhavého rána

pil jsi mléko se dvěma cukry

a krmils jím rybičky.

Za oslazeného vlhkého rána

roztáhl sis doma plášť

a smál ses až po špičky,

jak vztekal se déšť

a jeho zášť neměla chybičky.

Našel si mne

a zlil mě až pod víčky,

které pak, když líbals je

vyschly a pukly,

jak dřevěné kolíčky.